Dokumenty/Náhradní plnění
Dokumenty ke stažení:
Výroční zprávy
Přihlášení k principům sociálního podnikání
Živnostenská oprávnění
Náhradní plnění:
Čestné prohlášení
Prohlašujeme, že jsme zaměstnavatelem, který zaměstnává více než 50 %
osob se zdravotním postižením a jsme tedy oprávněni k tomu, abychom
poskytovali pro účely plnění povinného podílu náhradní plnění
prostřednictvím odběru našich výrobků nebo služeb, jak vyplývá ze zákona
č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti ve znění účinném od 1.1.2012, § 81,
odst. 3. Jako náhradní plnění si můžete započíst fakturovanou částku bez
DPH.
Potvrzení o odběru zboží v rámci náhradního plnění za jednotlivé
faktury je zasíláno automaticky e-mailem ÚP ČR přímo z elektronické
evidence náhradního plnění.
Náhradní plnění
(informace podle zákona č. 435/2004Sb. o zaměstnanosti v platném znění)
Zpracoval Petr Vít. Text je revidovanou kapitolou z publikace: BERGEROVÁ, Marcela; ŠEDIVÝ, Marek; VÍT, Petr: Společenská odpovědnost v malých a středních podnicích v Praze. Praha: Neziskovky.cz, 2008.
Zákon č. 435/2004 Sb. (o zaměstnanosti) a jeho prováděcí vyhláška 518/2004 Sb. ukládají zaměstnavatelům s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru povinnost zaměstnávat tzv. povinný podíl (v současnosti 4 %) osob se zdravotním postižením (dále jen "ZP"). Osoby s těžším ZP se přitom započítávají třikrát.
Sluší se poznamenat, že pro vznik uvedené povinnosti není rozhodný aktuální počet zaměstnanců (např. ke konci kalendářního roku), ale tzv. průměrný přepočtený počet (čili vlastně průměrný počet zaměstnanců za celý rok). Do výpočtu se zahrnují pouze zaměstnanci "v pracovním poměru" (tedy standardně s pracovní smlouvou), nikoli osoby pracující na dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti.
Pochopitelně, ne každý zaměstnavatel může z provozních nebo jiných důvodů takovýto počet osob se ZP zaměstnat. V takovém případě mu zákon umožňuje splnit svou povinnost dvěma dalšími způsoby:
- tzv. náhradním plněním,
- nebo povinným odvodem do státního rozpočtu.
Výše uvedené tři způsoby plnění povinného podílu zaměstnanců se ZP je možno libovolně kombinovat.
Povinný odvod do státního rozpočtu činí 2,5 násobek průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku, v němž povinnost plnit povinný podíl osob se ZP vznikla.
Náhradní plnění zákon definuje jako
- odebírání výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50 % osob se ZP
- odebírání výrobků nebo služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými a nezaměstnávají žádné zaměstnance, nebo zadáváním zakázek těmto osobám.
Hodnota náhradního plnění, která zaměstnavateli v očích zákona "nahradí" zaměstnání jednoho zaměstnance se ZP, činí sedminásobek průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku. Je důležité připomenout, že do daného roku lze započíst pouze náhradní plnění v daném roce zaplacené, a jen v hodnotě bez DPH.
Příklad:
- Zaměstnavatel - akciová společnost - zaměstnával v roce 2020 200 zaměstnanců v pracovním poměru (průměrný přepočtený počet). Měl tři zaměstnance se ZP a jednoho s těžším ZP (opět průměrný přepočtený počet).
- Povinný podíl tohoto zaměstnavatele činí pro daný rok 8 zaměstnanců se ZP. Vzhledem k tomu, že zaměstnanec s těžším ZP se započítává třikrát, má zaměstnavatel "splněno" 6 zaměstnanců se ZP.
- Průměrná mzda v národním hospodářství za první tři čtvrtletí roku 2019 činila dle sdělení MPSV 33 429,- Kč.
- Hodnota náhradního plnění, které by byl zaměstnavatel musel v průběhu roku 2020 odebrat (a zaplatit), aby splnil svůj povinný podíl, činila tedy 468 006,- Kč (2*7*33 429) bez DPH.
- Pokud by se zaměstnavatel namísto toho rozhodl pro odvod do státního rozpočtu, zaplatil by nejpozději do 15. února 2020 částku 167 146,- Kč (2*2,5*33 429).
Může se zdát, že hodnota náhradního plnění je podstatně vyšší, nicméně je třeba vzít v úvahu, že náhradní plnění není žádným "odvodem", ani "pokutou", ale regulérním nákupem zboží nebo služeb od jiného podnikatelského subjektu (tedy zboží či služeb, za které by zaměstnavatel stejně tak jako tak musel někomu zaplatit).
Odvod do státního rozpočtu je naopak z pohledu zaměstnavatele čistou ztrátou - za své peníze neobdrží nic a navíc si může být takřka jist, že se - na rozdíl od náhradního plnění - bez užitku "rozplynou" někde ve spletitém a nehospodárném mechanismu státního rozpočtu, aniž by komukoli jakkoli pomohly.